Kde duše předků sídlí...

Když maminka doprohlížela moje album fotek věnovaných hřbitovům a sochám jenž tolik ráda fotím, řekla: „Odkdy ses stala tak morbidní?“ Musela jsem se usmát... Morbidní? Ne to nejsem ani trochu. Stala jsem se jen  jednou z mnoha z mnoha Tafofilů. Ano Tafofilů...  

„Tafofil – je člověk,co miluje atmosféru hřbitovů a v oblasti umění preferuje funerální tvorbu.“

Tato slova jsem si půjčila ze stránek ženy, která má stejnou lásku jako já  a kterou jsem poznala právě díky našemu společnému zájmu. Danuška už  je o krok nebo spíš celou cestu dál  než já. O své lásce napsala i knihu, která ji teď nedávno vyšla  Krása a tajemství hřbitovů. Našla se a osvobodila.

A já? Já morbidní nejsem opravdu , jen miluji to místo, kde lidé dokážou být alespoň na chvíli pokorní a skloní hlavu. To ticho, to místo smíření a posledního odpočinku, místo Andělů  a duchů...

Když o tom tak přemýšlím, tak nevím, zda mohu říct že Tafofil jsem... Ano spojují mne stejné pocity, ale když projdu bránou hřbitova, stávám se někým jiným a cítím zvláštní nadhled nad tímto místem... jsem někým a nevím kým... Dana svoje jméno našla, já ne... já stále procházím tato místa jedno za druhým a hledám, hledám... jen zatím nevím co.

Vstupte do galerie