Kde duše předků sídlí...

Již zdálky vidím objekt mé touhy, srdce v duši mi bije a mého těla se zmocňuje zvláštní pocit očekávání. Čím jsem blíže, tím jsou mé kroky rychlejší a nedočkavější... Podaří se najít vchod, je místo přístupné? A když mé oči spatří, že vchod je volný, vše se ve mně zklidní a já pomalu vcházím..

Našlapuji  tiše, napínám sluch... Není slyšet nic jiného než  bouchání oken, jenž dávno přišla o svou skleněnou výplň... vrzání dveří , které měli to štěstí a zůstali v pantech a nebyly uloupeny... Vítr, jenž se zde svobodně prohání a pohrává si s prachem, který zde pokrývá vše, co už dlouhá léta nikomu neslouží...

Vstupte do galerie