Kde duše předků sídlí...

Zámek Čečovice

Na toto místo jsem se těšila. Říkala jsem si, zase jedna zajímavá stavba. Trochu nás ale zklamala. Ne že by zámek nebyl krásný, to byl zcela určitě, jen se nedal ze strany hlavního vchodu vyfotit. Rozhodli jsme se ho tedy obejít. Po pár krocích nám padl do oka rybníček, nacházející se přímo za zámkem, ale bohužel opět zklamání. Voda byla tak znečištěná, že se v ní nic nezrcadlilo, i břeh je porostlý stromy, které nám nedovolují dojít až k vodě… No nevadí. Pěkně to obejdeme a z jiné strany to určitě půjde i bez vody…

Vyrážíme tedy s nadějí na další obhlídku. Asi po půl kilometru, kdy zámek vůbec nebyl k zahlédnutí, jsme stanuli na prostranství vyhlížejícím jako louka. I zámek se zaskvěl v plné své kráse, stále ale ještě moc daleko. S velikou radostí a nadějí jsem k němu vyrazila. Konečně budou skvělé záběry!!! Jupíí.

Chcete hádat, jak to dopadlo? Ne raději Vám to prozradím. Směle vykročím kupředu, prodírám se travou vysokou skoro až ke krku a hořím nedočkavostí, když tu pojednou zpod boty uslyším mlaskavý zvuk. Zbystřím a našlapuji opatrněji. Mlaskající zvuky sice utichly, ale na místo nich se ozvalo čváchnutí... Ta veliká louka, která nás od onoho objektu touhy dělila, byla totiž zamaskovaným rybníkem… Zoufalý pohled na Jiříka… ten povídá. „Koukej, támhle je lesík, tam voda určitě už nebude“. Mezi stromy však byla také, jen vzdálenost k zámku se zmenšila na třetinu. Dali jsme se do poskakování z jednoho padlého kmene na druhý, na trs trávy, přes mělkou vodu…

Urazili jsme tak téměř polovinu, když se ukázalo, že to dále nepůjde. Nešťastně jsem vyrazila zpět na pevninu, Jiřík mi v patách. S pevnou půdou pod nohama přišlo dilema. Vrátit se dlouhou a nudnou cestou přes nezajímavou část vesničky anebo rybníček obejít? Já byla ten nešťastník, co navrhl, že ho obejdeme. Nebudu zdržovat popisem naprosto nekonečné a mokré cesty…

Pole a suchoučko bylo jen pár metrů na dohled, ale bažiny nás tam nechtěly nechat dojít. Dopadlo to tak, že jsme místo půl kilometru ušli asi pět. A nejlepší byl závěr… Myslím, že pokud se pohodlně neopíráte v křesle, tak je čas to udělat… Zajásali jsme, že se bažiny zúžily natolik, že se daly přeskočit v místě, kde byla dokonce vyšlapaná pěšinka (jak jsme o malou chvilku později zjistili, tak od zvěře…). Vstoupili jsme do něčeho podobného lesíku. Byla to neproniknutelná spleť stromů a větví ve strmém kopci, leč my staří mazáci jsme se nezalekli a šplhali a prodírali se vpřed. „Jééé tam je už konečně konec, sláva…“ Ale ne. Sláva se nekonala…

Vylezli jsme u vysokého plotu, lemujícího kravíny. Co naplat. Když jsme už tu, musíme dál! Chvíli se dalo jít kolem něj, chvíli byl nutný návrat do křovin. Po nepříliš dlouhé době nás stezka zavedla na místo, kde jsme mohli sjet po zadku sráz, zpět hluboko do bažin nebo vylézt na ne nijak vysokou zídku a skočit do silážní jamy. Zvolili jsme siláž. Jáma byla skoro prázdná, vše se zdařilo. Jen na udivený pohled muže, který tam pracoval na nakladači, asi nikdy nezapomenu. Myslím, že tu historku, jak jsme se odnikud objevili na zdi a šoupli do silážky, dával ještě dlouho k lepšímu. Poté už jen dlouhá štreka po asfaltové silnici zpět... A to je konec.

Vlastně ještě malý dodatek…. Dovlekla jsem se k zámku a skoro nic nenafotila, protože se to nijak nedalo…

 foto červenec 2015

Čecčovice na historické mapě >>>

https://mapy.cz/turisticka?x=13.0207228&y=49.5849655&z=17&l=1&source=base&id=1913676

Čečovice, okres Domažlice, Plzeňský kraj

Přístupno příležitostně. Na zámku jsou pořádany akce na podporu obnovy památky.