Kde duše předků sídlí...

Zámek Veselí nad Úhlavou

Chvíli nám trvalo, než se nám podařilo tento zámek najít. Hledáme, rozhlížíme se, když tu zčista jasna zastavíme na dvoře hospodářských budov, které jsou součástí zámku.  Vystoupíme z auta a koukáme, že na dvoře stojí muž a dívá se našim směrem. Nasadila jsem milý úsměv a vyrazila k němu, než mi někam zmizí. Dověděla jsem se, že je majitelem části hospodářských budov, které si pořídil, se záměrem podnikání. Jeho plány se mu bohužel nezdařily a on se nyní marně snaží budovy prodat. O zámku mi toho mnoho nepověděl. Snad jen, že je v soukromých rukou a že chátrá. 

Vyšli jsme zpět na silnici, nalézt kudy se do zámku dostaneme. Přišli jsme k velikým vratům, které jsme prve přehlédli. Byl to určitě hlavní vchod a dříve zde jezdily kočáry a povozy…

Vydali jsme se tedy okolo, abychom našli cestu k zámku. Stojí, obehnán kamennou zdí, v kdysi krásném parku. Na vratech byly připevněny informační letáčky. Hovoří o Spolku, který vznikl, aby se pokusil toto krásné místo zachránit. A pak tam naleznete také hodně zajímavostí z historie zámku, která by se jinde těžko vyhledávala. Nafotila jsem ji a můžete se s ní blíže seznámit… nebudu ji sem přepisovat. Naleznete ji na konci za fotografiemi.

Jako vždy natěšeni vstupujeme do parku. Za roky, kdy se mu nikdo nevěnoval, změnilo se toto místo v naprostou džungli. Všude vysoké stárnoucí a neopečovávané stromy, křoviny, divoce si  bující  a halící zámek do tajemna.  Nesmí chybět ani kopřivy,  jenž zde tvoří vysoký a hluboký les. Svízel, který se nalepil na nohy a zanechával na ponožkách desítky svých kuliček, které se jen těžko sundávají.

Dokonce sám zámek bylo těžko zahlédnout. Jeho střecha, která se zřítila do nitra a vzala sebou i všechny podlahy pater, aby nebyla ochuzena o přírodní výzdobu.  V oknech kvetly květiny, na místě kde měla být střecha, rostou stromy a keříky.  Kořeny rostlin držíce se silou vůle opadávající omitky a deroucí se mezi jednotlivé cihly. Nejúžasnější byly liány psího vína, padající v obdivuhodných vodopádech od samotné střechy až k zemi. Slunce se v nich odráželo a na nás to působilo, jako by to byla zelená průzračná voda, vlnící se z té výšky dolů do hlubin.

Prošlapáváme si naznačenou stezku okolo zámku, nahlížíme do všech oken, zkoušíme otvírat dveře…

Všude jsme však nalezli jen hromady sutě a kamení. I kdybychom našli cestu dovnitř, nedalo by se tam vstoupit. Už neexistuje skoro žádná místnost, zámek se pomalu proměňuje na zříceninu.

Najednou jsme stanuli nad srázem a zdálo se, že cesta končí a my se dále už nedostaneme, když jsme v křivinách objevili zarostlou bránu. Po bližším prozkoumání jsme dokonce nalezli i schody vedoucí dolů do parku. Příroda chránila toto místo a neměla v úmyslu pustit nás někam dál. Všude tráva, kopřivy, křoviny… neměli jsme nejmenšího zdání, kam šlapeme. A ještě toho nebylo dost, že jsme popálení poškrabaní a nic nevidíme… vrhli se na nás takové roje komárů, že bychom nejraději vzali nohy na ramena a utíkali…

Z parku se nám naskytla úžasná vyhlídka na věž zámku a stěna pod cimbuřím, ze které už toho nebylo mnoho vidět, byla ozdobena hlavou lva a medvěda. Mezi nimi patrně erb. Pro ty bídné podmínky se toho nedalo mnoho nafotit, ale doufám, že těch pár fotografií vás okouzlí stejně jako nás návštěva tohoto tajemně krásného místa.

Další informace na serveru hrady.cz >>>